Českobudějovická koněspřežka

Českobudějovická koněspřežka představovala variantu k vodní podobě dopravního spojení Vltavy s Dunajem, o němž uvažoval už Karel IV. S myšlenkou vést touto trasou železnici přišel roku 1808 František Josef Gerstner, otec pozdějšího stavitele Františka Antonína. Ačkoli byl jeho nápad roku 1808 přijat, kvůli hospodářské stagnaci v době napoleonských válek na jeho realizaci nedošlo.

Privilegium ke stavbě a provozu „železné silnice“ z Českých Budějovic do Lince na dobu padesát let obdržel až 7. září 1824. Tehdy se už ale vzhledem ke svému věku na tuto práci necítil, a tak získané privilegium k vybudování koněspřežné dráhy postoupil svému synovi. Psal se rok 1825 a v Anglii či USA se po kolejích začínaly prohánět parní lokomotivy…

Práce na stavbě takzvané koňky postupovaly poměrně rychle a zkušební provoz na prvním úseku byl zahájen už v září 1827. Povozy v té době končily v Leopoldschlagu, tedy na hranici mezi povodím Labe a Dunaje. Z počátku byla dráha otevřena pouze pro dopravu soli z hornorakouské Solné komory, o rok později i pro veřejnost.

Dosavadní hladký průběh stavby ovšem narušily finanční komplikace. Plány českého dopravního inženýra vytvořit trať tak, aby v budoucnu splňovala požadavky parního provozu, totiž stavbu prodražovaly. To se nelíbilo První železniční společnosti (k. k. privilegierte Erste Eisenbahn – Gesellschaft), která  Františka Antonína Gerstnera stavbou pověřila, a požadovala snížení nákladů. S jejím úspornějším řešením však Gerstner nesouhlasil, a tak byl odvolán. Na místo vedoucího stavby nastoupil Gerstnerův žák a spolupracovník, teprve jedenadvacetiletý Matthias Schönerer.

Schönerer vyhověl finančním nárokům investorů a projekt pozměnil. Úspornější řešení úseku od hranic do Lince pak ale nedovolovalo použití železnice pro pozdější parní provoz, zatímco část postavená dle Gerstnerových plánů se pro železniční dopravu stále částečně využívá. Gerstner je tak díky svým technickým řešením, zejména v hornatých úsecích, právem považován za průkopníka výstavby horských železnic.

Českobudějovická koněspřežka byla uváděna do provozu postupně. Oficiálně byla doprava na trati v délce 128,7 kilometru zahájena 1. srpna 1832.

Podél dráhy stálo 52 strážních domků a deset stanic, přičemž v šesti z nich se vyměňovaly koňské potahy. Koněspřežku obsluhovalo přibližně 800 koní, střídavě zapřažených do 762 nákladních a 69 osobních vozů. Nákladní doprava fungovala po celý rok, osobní pak jenom v létě. Vozy podobné dostavníkům první nebo druhé třídy zvládaly cestu za 14 hodin. Vyjížděly v pět hodin ráno a vyhýbaly se v Kerschbaumu v Horním Rakousku.

Koněspřežky se v dopravních dějinách příliš neohřály. Jejich éra trvala přibližně 40 let. Nástup parostrojní železnice a její rychlý rozvoj donutil majitele koňských drah přestavět je na tratě železniční.

Rekonstrukce probíhala mezi lety 1868 až 1873 a poslední osobní koňský potah zdolal úsek Wartberg – Linec 12. prosince 1872. O rok později zde Společnost západní dráhy zahájila lokomotivní provoz.

Český úsek bývalé koněspřežní železnice byl v roce 1971 prohlášen za národní kulturní památku. Několik objektů se zachovalo až do dnešní doby.

Autor: Dagmar Lánská