Eurotunel. Jeden ze sedmi moderních divů světa

První nápad na vybudování tunelu k propojení pevninské Evropy s Velkou Británií se objevil již v roce 1802. Francouzský důlní inženýr Albert Mathieu v té době vypracoval plány na osmnáct mil dlouhý tunel pod Lamansškou úžinou, skrz který by mohli projíždět také koňské povozy. Jeho plán zahrnoval mimo jiné komíny s ventilační šachtou nebo umělý ostrov na půli cesty. 

Tento návrh se zalíbil samotnému Napoleonovi, který ho předložil Britům. Probíhající válka mezi Francií a Anglií však znemožnila jakékoli další vyjednávání. Nemluvě o tom, že technologie v té době nebyly na dostatečné úrovni. Myšlenka na podmořský tunel však ve společnosti žila nadále. Počátkem dvacátého století byl jejím zastáncem například také Winston Churchill. Rivalita mezi oběma národy však byla hlavním důvodem, proč nakonec trvalo téměř dvě stě let, než se vizi konečně podařilo realizovat.

Stavba Eurotunelu započala 1. prosince 1987 a pod mořským dnem pracovalo více než třináct tisíc dělníků z Francie a Anglie. Dílo bylo dokončeno roku 1994 a oproti původnímů plánu se termín o rok zpozdil. Slavnostního otevření Eurotunelu se šestého května 1994 zúčastnil tehdejší francouzský prezident François Mitterrand a britská královna Alžběta II. Dnes je tunel významnou součástí infrastruktury obou států.

Pod Lamanšským průlivem se nachází celkem tři tunely, z nichž dva jsou určeny k veřejné dopravě. Ten třetí slouží k servisním účelům a je možné ho využít také k případné evakuaci cestujících. Trať je dlouhá téměř 50,5 kilometru, z toho se 38 kilometrů nachází v průměrné hloubce čtyřicet pět metrů pod mořským dnem. Vybudování Eurotunelu stálo v tehdejších cenách přes čtyři miliardy liber. Očekávané náklady byly nakonec mnohonásobně překročeny, mimo jiné také z důvodu bezpečnostních opatření a požadavků na životní prostředí. Celková investice se vrátila až v roce 2012. O šest let dříve byla společnost Eurotunnel dokonce v ohrožení bankrotu.

V minulosti došlo uvnitř tunelu k několika požárům, z nichž nejzávažnější propukl v roce 2008 a následovalo několik měsíců oprav. Při těchto nehodách nebyl nikdo zraněn, ale pověst tunelu utrpěla. Oficiálně si tunel vyžádal deset lidských životů, které vyhasly během jeho stavby. Uvnitř areálu však přišlo za dobu jeho existence o život také mnoho nelegálních migrantů, kteří se snažili dostat do Spojeného království.

Eurotunnel, Channel Tunnel či Eurostar. Jak je to tedy správně?

Eurotunnel a Eurostar jsou dvě zcela odlišné dopravní společnosti, které sdílí jednu dopravní cestu a tou je Channel Tunnel (Eurotunel). Prvního zmíněného dopravce provozuje společnost Getlink, která tunel pod Lamanšským průlivem vlastní, zatímco Eurostar je zákazníkem společnosti Getlink a provozuje zde své osobní vlaky. Ročně tamní vlaky svezou miliony pasažérů, a to rychlostí až 160 kilometrů za hodinu. Za dobu existence Eurotunelu přepravily dle společnosti Getlink vysokorychlostní vlaky Eurostar a vlaky LeShuttle přes 465 milionů lidí. 

Tunel slouží pouze k železniční dopravě. Lze jím sice přepravit také automobily, autobusy či motocykly, nicméně je nutné je naložit do nákladních vagonů vlaku LeShuttle, který spojuje dva velké terminály v pobřežních městech Calais a Folkestone. Jízda trvá pouze třicet pět minut a cestující zůstávají společně se svým vozidlem v klimatizovaných vagónech. Cesta Chunnelem, jak mu v Británii také často říkají, je tedy v porovnání s trajektem přibližně o dvě a půl hodiny kratší.

Díky tunelu získal navíc Londýn železniční spojení s metropolemi jako jsou Brusel, Amsterdam nebo Paříž. Cesta mezi Paříží a Londýnem trvá přibližně dvě hodiny a patnáct minut a směle tak konkuruje letecké dopravě.

Eurotunel, který příští rok oslaví třicet let, je třetím nejdelším železničním tunelem na světě. Prvenství drží padesát sedm kilometrů dlouhý úpatní tunel Gotthard ve Švýcarsku a o pár kilometrů ho překonal také japonský tunel Seikan. Podmořská část Eurotunelu je však zatím stále tou nejdelší na světě. Americká společnost stavebních inženýrů (American Society of Civil Engineers) ho dokonce vybrala mezi sedm moderních divů světa.

Publikovala: Dominika Provazníková