Historie řidičského průkazu. První byl vydán před 135 lety

O prvenství řidičského průkazu se historické prameny tak trochu přou. Jedny uvádí, že prvním na světě, kdo řidičský průkaz obdržel, byl německý automobilový konstruktér Karl Benz. A to, poněkud překvapivě, na vlastní žádost. K tomuto kroku jej donutily stížnosti obyvatel města Mannheim, jimž vadil hluk a zápach od jeho vozu. Tento doklad ale platil jen na území města.

Podle jiných zdrojů patří primát Léonu Serpolletovi. Dokladem, jenž část odborné veřejnosti rovněž považuje za první řidičský průkaz na světě, získal francouzský podnikatel, konstruktér a průkopník automobilismu povolení pro jízdu na veřejných komunikacích v Paříži.

Na čem se dějepisci shodují, je rok. Obě události se podle nich odehrály v roce 1888. Řidičský průkaz čili doklad, jímž se prokazuje řidičské oprávnění k řízení silničních motorových vozidel, v podobě, v jaké jej známe dnes, spatřil světlo světa, pravděpodobně až o patnáct let později.

Úřední oprávnění vydávaná do roku 1900 ve své podstatě potvrzovala pouze fakt, že stroj v rukou řidiče není okolí nebezpečný, nikoli úspěšné složení zkoušek akreditované výuky. Určitý krok ke změně představovalo „prozatímní ustanovení o jízdě vozy automobilními a koly motorovými na veřejných silnicích a cestách“ vydané c. k. místodržitelstvím v království Českém roku 1900. Zájemci se hlásili ke zkoušce k certifikovanému komisaři, avšak bez předchozí výuky, ta nebyla vyžadována. 

K dalšímu posunu došlo pět let poté, a to nahrazením všech zemských nařízení „celorakouským bezpečnostním ustanovením policejním pro jízdu automobilů a motorových kol“. Od této chvíle vyžadovaly úřady pro „samostatné řízení všech jízdných silostrojů“ minimální věk 18 let, pro samostatné řízení vícestopých jízdných silostrojů potom oficiální povolení neboli jízdní licenci podmíněnou vykonáním zkoušky.

Uchazeči o licenci museli v žádosti uvést druh nebo druhy jízdných strojů, pro něž chtějí zkoušku vykonat. Vysvědčení o úspěšném složení zkoušky prokazovalo jejich jízdní dovednosti a znalosti potřebné k bezpečnému vedení vozidel.  Na základě získaného vysvědčení vydal místně příslušný, takzvaný politický okresní úřad, oprávnění s fotografií řidiče včetně údaje o druhu či druzích vozidel, k nimž se doklad vztahuje. Kdo předepsanou zkoušku nesložil, musel si najmout „profesionálního“ řidiče.

Nové předpisy pamatovaly též sankce za jejich nedodržování. Pokud řidič spáchal trestný čin „proti bezpečnosti života při jízdě s jízdným silostrojem“, případně byl-li potrestán pro přestupek, jenž „zmenšuje jeho spolehlivost jako řidiče“, příslušný úřad licenci odebral. Při tom musel určit, zda tak činí na stálo, nebo jen na určitý čas a zda bude nutné znovu vykonat zkoušku.

Řidičů sice přibývalo, ovšem některým výrobcům automobilů se zdál tento růst pomalý. Patřila k nim i automobilka Laurin & Klement. A výsledek? Václav Klement se v roce 1907 rozhodl založit svoji vlastní autoškolu přímo v továrně. Zde žáci získávali teoretické znalosti silničních pravidel i praktické dovednosti týkající se oprav vozů a jejich řízení. Vše bylo zakončeno řádnou zkouškou.

Evropský systém se stal předlohou pro Spojené státy americké. Jejich zákonodárci zavedli povinnost řidičských průkazů v roce 1910.

Současné průkazy českých řidičů mají podobu plastové kartičky s osobními údaji držitele, seznamem oprávnění, vlajkou Evropské unie a bezpečnostní prvky uvedenými na přední straně a s daty platnosti jednotlivých dosažených oprávnění a jinými poznámkami na straně zadní.

Poznámka na závěr:

Za jakési předchůdce řidičských průkazů pro motorová vozidla, lze považovat takzvané jízdní řády pro bicykle a tricykle. Jednalo se o vyhlášky, jež koncem 90. let 19. století upravovaly provoz jízdních kol například v Praze, v Českých Budějovicích nebo ve Vídni. Tyto předpisy nařizovaly doklad, jenž prokazoval zaplacení poplatku a vykonání zkoušek. Nutnou součást jízdního kola tvořila též poznávací značka. Jednotlivá pravidla byla dokonce uvedena na průkazu.

Autor: Dagmar Lánská