Isidorka, vlečka, která vozila cement i lidi

Jedna z prvních vleček na území Prahy, dnešní trať číslo 210, se začala stavět v roce 1881, a to hlavně kvůli nově postavenému modřanskému cukrovaru. „Modřanka“, jak se trati přezdívalo, následně pomohla k rozvoji v okolí železnice. Tohoto přínosu si samozřejmě postupně všímaly i další tehdejší podniky, a tak se pustily do budování přípojek k hlavním tratím. Udělala to i cementárna v Podolí.

První továrna v českých zemích vyrábějící portlandský cement, tedy nejpoužívanější druh cementu při výrobě betonu a malty, musela až do vybudování vlastní vlečky vozit své výrobky do stanice Braník-Hodkovičky koňskými povozy. Doprava cementu na nově postavené nádraží na nové lokální dráze Nusle – Modřany vzdálené od továrny tři kilometry, se majitelům zdála zdlouhavá. Přemýšleli tedy o urychlení celého procesu. Východisko představovala dráha. Než se však pro stavbu definitivně rozhodli a zajistili dostatečný kapitál, který si tovární vlečka vyžadovala, uplynulo několik let.

Stavba trati z Braníku do Podolí byla zahájena roku 1897 a její zbudování stálo firmu Ferdinand Barta a jeho společníky 1 milion a 250 tisíc zlatých. Dělníci si ale pospíšili a hotovo bylo už za rok.   

Zanedlouho po zprovoznění trati pro nákladní vlaky, se místní obyvatelé začali domáhat také možnosti osobní přepravy. To se povedlo krátce před vypuknutím první světové války. A protože ani po jejím skončení úsilí zastánců dráhy nepolevilo, vlaky se, alespoň na chvilku, po jednokolejné trati přeci jen rozjely.

Tehdy dostala trať své jméno. Někdo říká, že byla pojmenovaná po podle tehdejšího ministra železnic Isidora Zahradníka, který se měl o veřejnou dopravu mezi Braníkem a Podolím osobně zasadit; jiní zase tvrdí, že název souvisí se svatým Isidorem, patronem zemědělců, jejichž počet v okolí vlečky začátkem 20. století rychle narůstal. Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že „Isidorka“, přinesla užitek všem – továrně dopomohla k většímu odběru cementu a podolským i branickým obyvatelům k pohodlnější cestě do Prahy, neboť v tu dobu Braník a Podolí ještě součást hlavního města netvořily.  

Bohužel, sláva tolik vytoužené trati neměla dlouhého trvání. Osobní provoz na tomto úseku byl totiž považován za zkušební a k plánovanému ukončení tak došlo 31. srpna 1919.

O tři roky později prodloužily Elektrické podniky hlavního města Prahy tramvajovou trať až k podolské cementárně, což dávalo naději na znovuobnovení provozu Isidorky, za předpokladu, že by cestující přestupovali z tramvají na vlak. Provoz byl zahájen v červenci. Vlaky ale jezdily jen v neděli, o svátcích a navíc pouze za příznivého počasí. O dráhu byl v takovém případě malý zájem, a tak byla osobní doprava s konečnou platností zastavena 5. srpna 1922.

Osud vlečky byl zpečetěn v padesátých let 20. století. Tak jako vznikla kvůli podolské cementárně, stejně tak s ní skončila. Dnes již vlečka neexistuje a v místech bývalé továrny stojí plavecký stadion Podolí.

Autor: Dagmar Lánská