Létající koráby, které nikam nespěchají
Krátké, o to však pestřejší. Tak by se dalo charakterizovat období nebeských gigantů lehčích než vzduch. Romantika doby přelomu 19. a 20. století protkaná lety impozantních vzducholodí, jež si mnohdy nezadaly s luxusním hotelem, je sice dávno pryč, udivovat ale nepřestane.
První návrh vzducholodi pochází z dílny Jeana-Baptiste-Marie Meusiera. Avšak jeho koncept nikdy realizován nebyl. V době vzniku Meusierova nápadu v roce 1783 totiž neexistoval vhodný motor, který by mohl vzducholoď pohánět.
Do vzduchu se první stroj vznesl až o bezmála čtyřicet let později.
V roce 1852 zkonstruoval Henri Giffard vzducholoď s parním strojem. Ačkoli byla řiditelná pouze za úplného bezvětří, skutečně fungovala. Další posun ve vývoji představovala La France z roku 1884. Poháněl ji elektromotor a dokázala se vrátit i proti slabému větru.
Nezdarů se během vynalézání objevilo více než dost. Ve znamení nešťastných pokusů se například nesl rok 1897. Nejprve shořela loď hnaná spalovacím motorem; poté vinou nezkušeného pilota havaroval celohliníkový počin konstruktéra Davida Schwarze.
Do historie evoluce vzducholodí se velmi výrazně zapsal hrabě Ferdinand von Zeppelin. Inspirován více či méně úspěšnými pokusy svých předchůdců sestrojil 127 metrů dlouhou vyztuženou vzducholoď LZ 1. Poprvé se úspěšně proletěla dne 17. října 1900 nad Bodamským jezerem.
Postupné zdokonalování umožnilo používat vzducholodě od roku 1910 jako prostředek po přepravu civilního obyvatelstva.
Poměrně tiché stroje se osvědčily během první světové války. Francie, Itálie, Německo, Rusko, USA a Velká Británie je používaly zejména pro dálkový průzkum či jako strategické bombardéry. Postupem času musely vzducholodě ustoupit stále se zdokonalujícím letadlům. V armádních výzbrojích však i nadále zůstávaly.
V meziválečném období vývoj vzducholodí pokračoval. Uskutečnily se také první transatlantické přelety.
Bohužel, stalo se i několik katastrof. Ty byly z části způsobeny vysoce vznětlivým vodíkem, jenž nahradil původní náplň - helium. Vzducholodě tak mohl ohrozit elektrický zkrat, úder blesku, neprofesionální přístup posádky nebo zášleh z výfuku motoru. Konstruktéři se tato rizika snažili minimalizovat, a tak umísťovali motory do gondol mimo hlavní těleso. Na palubách se nesmělo kouřit.
Vzducholodě též hojně sloužily vědeckým účelům, třeba k cestám na severní pól. Vzducholoď jako dopravní prostředek zvolil kupříkladu Umberto Nobile.
Ve 30. letech 20. století zažívali létající giganti své pravděpodobně nejlepší období. Oblohou se nesly obří dopravní i vojenská zařízení, z nichž nejúspěšnější byla vzducholoď Graf Zeppelin. V roce 1929 zvládla dvoutýdenní let kolem zeměkoule jako první létající dopravní prostředek s cestujícími. Tento zdařilý hraběcí projekt zajišťoval transatlantickou dopravu až do začátku 2. světové války.
Zlatou éru velkých dopravních vzducholodí ukončil pád LZ-129 Hindenburg, jež se společně se svou sesterskou lodí LZ-130 Graf Zeppelin II stal největším létajícím strojem všech dob.
Německá vzducholoď Hindenburg shořela dne 6. května 1937 při přistávacím manévru na letišti v New Jersey. Při nehodě zahynulo 13 cestujících, 22 členů posádky a jeden člen pozemního personálu.
Po této události začal význam vzducholodí upadat v civilní i vojenské oblasti letectví.
V současné době některé společnosti stále přemýšlí nad znovuobnovením vývoje a výroby vzducholodí, jedná se ale spíše jen o turistické a rekreační vyhlídkové lety.
Autor: Dagmar Lánská
