Masaryčka. Historicky první nádraží parostrojní železnice v Praze, které ustálo boj o své bytí

Stěžejní událostí pro vznik pražského Masarykova nádraží bylo zahájení stavby Severní státní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Prahy v druhé polovině třicátých let 19. století.

Umístění tehdejšího nádraží na severovýchodní hranici Nového města v blízkosti hradeb navrhl v roce 1842 Jan Perner. Ten již tou dobou pracoval na stavbě Severní dráhy císaře Ferdinanda a účastnil významných trasovacích prací v úseku Praha – Vídeň. Pro vytvoření návrhu měl tedy nejlepší předpoklady.

Periferní poloha stanice vyžadovala kvůli dalšímu napojení kolejí proražení hradeb dělících Staré a Nové Město. Vzniklé tunely potom dělníci opatřily branami, jež s na noc zavíraly.

Architektonický návrh dvou samostatných nádražních budov (dvoupatrovou odjezdovou a dvoupatrovou příjezdovou) vypracoval v roce 1843 rakouský železniční architekt Antonín Jüngling v duchu klasicismu a novorenesance. Budovy, jež tvořily součást trati Praha–Olomouc, postavily asi čtyři tisíce dělníků pod záštitou firem Vojtěcha Lanny a bratři Kleinů v letech 1844–1845. Samotná stavba trvala 9 měsíců. V současnosti se jedná nejstarší nádražní stavbu v Praze.

Provoz na koncové vlakové stanici tehdejší železnice císařsko-královské Severní státní dráhy Rakousko-Uherské monarchie byl slavnostně zahájen 20. srpna 1845, i když první vlak přijel už 4. srpna 1845. Pro pravidelnou veřejnou dopravu byla stanice otevřena 1. září 1845. Téměř okamžitě po zprovoznění nádraží pokračovaly práce na prodloužení státní dráhy k severu.

Období druhé poloviny 20. století nebylo pro nádraží příliš bezpečné. V té době se totiž opakovaně uvažovalo o jeho zrušení. Důvodem bylo kolejiště, které tvořilo překážku povrchové dopravě. Tento problém v sedmdesátých letech vyřešilo přemostění severojižní magistrálou, a tak bylo nádraží zachováno. Navíc se díky novým dopravním možnostem více zapojilo do městské dopravní sítě.

Masarykovo nádraží je historicky prvním nádražím parostrojní železnice v Praze a zároveň nejstarším provozovaným koncovým a neprůjezdným nádražím v Evropě.

Během své existence měnilo názvy i vzhled.

Do roku 1862 to bylo nádraží Praha, potom Praha státní nádraží do roku 1919, dále Praha Masarykovo nádraží (poprvé) do roku 1940, Praha Hybernské nádraží do roku 1945, Praha Masarykovo nádraží (podruhé) do roku 1952, Praha střed do roku 1990 a konečně, do třetice, Praha Masarykovo nádraží.

Dvacet let po dostavení nádražních budov k nim byla ve stejném slohové stylu dostavěna dřevěná prosklená zastřešení nástupišť a haly mezi budovami podepřené litinovými sloupy. Začátkem 90. let 19. století bylo rozšířeno a o pár let později přibyla ještě pošta. V době druhé světové války prošlo nádraží výraznou přestavbou. Další úpravy si vyžádala také stavba metra v 80. letech 20. století. Deset let poté se architekti v rámci rekonstrukce pokusily o návrat k původnímu vzhledu.

Od roku 2012 prochází nádraží postupnou rekonstrukcí včetně revitalizace okolí.

Autor: Dagmar Lánská