Něco málo z historie dálnic v České republice
Ačkoli nepatříme mezi premianty co se dopravní infrastruktury týká, překvapivě jsme byli po Německu druhým státem na světě, jenž plánoval vybudovat celou síť dálnic. Výstavbu ale ovlivnila druhá světová válka a následná politická situace. Nebýt toho, pravděpodobně bychom disponovali dálniční sítí s více než 2 000 kilometry, místo současných 1 346.
Přestože první silnice dálničního typu vznikla v USA již v roce 1908 a v polovině 20. let 20. století postavili skutečnou dálnici Italové, jednalo se pouze o jednotlivé komunikace. Doopravdy jsme patřili mezi průkopníky uvažující o vzájemném propojení silnic a jejich návaznosti.
Prvotní úvahy o vybudování dálnice v tehdejším Československu se začaly objevovat od poloviny 30. leta 20. století. Konkrétní myšlenka přišla v roce 1935 v rámci projektu „Národní silnice Plzeň – Košice“. Druhou možnost představoval plán předložený brněnským regionem, a to „Silniční magistrála Cheb – Chrust“ (na Ukrajině). Ani jeden z návrhů však neuspěl u pověřených úřadů. Realizace se tak nikdy nedočkaly.
Zajímavým řešením se zaobíral podnikatel Jan Antonín Baťa. Ten ve své knize z roku 1937 „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“ rozvíjel úvahy svých předchůdců a navrhl dálkovou komunikaci vedoucí nejpřímější cestou napříč Československem, konkrétně v úseku Cheb – Velký Bočkov (ukrajinsko - rumunské hranice). Studii výstavby celé trasy nechal vypracovat na své náklady. Třebaže se i tento návrh, stejně jako přechozí neúspěšné z roku 1935, vyhýbal velkým městům – Praha a Bratislava, byl Ministerstvem dopravy schválen.
V roce 1938 přišlo Československo o velkou část svého území i významné dopravní tepny, výstavba nových se tak stala důležitou. Některé plány se ale musely přepracovat.
Do konce roku 1938 se toho v rámci projektování dopravy stihlo opravdu hodně. Jednak se v listopadu rozhodlo o stavbě „dálkové silnice“ z Prahy k rumunským hranicím. V prosinci byl uznán oficiální název „dálnice“, jenž vznikl ze slov „dálková silnice“. A v neposlední řade vypracovali inženýři detailní projekt dálnice Praha–Brno–Slovensko. Ta byla v březnu 1939, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, zařazena do německé sítě.
Během válečných let probíhaly stavby hned na několika místech mezi Prahou a Brnem. Také se připravovaly dálnice směrem na Plzeň a Lovosice. Rovněž měla vzniknout německá exteritoriální dálnice z Vídně do Vratislavy. S blížícím se koncem války byly všechny práce zastaveny. V Čechách tak zůstaly úseky tří nedokončených dálnic v celkové délce 188 km.
Další brzdu v rozvoji dálnic pak představoval rok 1948 a rozhodování ovlivněné sovětským názorem. Tehdejší režim se obával, že by dálnice umožnily nepřátelským vojskům rychlý přesun, a tak jejich budování nepodporoval.
Avšak vlivem rozvoje a nárůstu silničního provozu koncem 50. let 20. století musely úvahy o dálnicích znovu ožít. Na základě toho byl v roce 1963 určen tvar a rozsah dálniční sítě na našem území.
O čtyři roky později zahájili dělníci výstavbu dálnice D1, jejíž první úsek Praha - Mirošovice se svého zprovoznění dočkal v červenci 1971. Do moravské metropole se dálnice dostala o dalších devět let později, tedy v listopadu 1980.
Proti původním plánům nabralo zpoždění bezmála půl století …
Autor: Dagmar Lánská
