Opravdu je soli zapotřebí? Aneb, proč se solí silnice a jaké jiné možnosti existují
Solení namrzlých vozovek představuje nedílnou součást zimní údržby. Navzdory tomu, že zimy bývají v posledních letech mírnější, nároky na údržbu komunikací kvůli zvyšujícímu se počtu aut rostou. Jak použitá sůl ovlivňuje okolní přírodu a má vůbec člověk šanci udržovat dobrou sjízdnost vozovek jiným způsobem?
Silničáři používají k zimnímu ošetření vozovek zejména chlorid sodný čili stejnou sůl, jakou konzumujeme. Z ekonomického hlediska jde o relativně levný, a přitom účinný způsob. Méně běžné jsou potom směsi obsahující například chlorid draselný nebo chlorid hořečnatý.
Posyp solí či postřik solným roztokem snižuje bod mrazu vody, a tak zabraňuje rychlé tvorbě ledovky. Podle některých studií snižuje zasolení vozovek nehodovost až o 87 %. Solení silnic tedy bezesporu přispívá k bezpečnému pohybu řidičů, leč rozhodně neprospívá životnímu prostředí.
Sůl z vozovky se společně s roztátým sněhem či ledem dostane do půdy, kde nepříznivě působí na kořenové systémy rostlin i na živočichy, případně ji struhy, potoky anebo řeky odnesou až desítky kilometrů daleko, nezřídka kdy ke zdrojům pitné vody.
V některých regionech je z obavy před poničením ekosystému údržba komunikací solením zakázána, ale díky přirozenému koloběhu vody se dostane i tam. Intenzivní chemické ošetřování vozovek tak neohrožuje pouze prostředí v bezprostřední blízkosti solených silnic, ale i místa poměrně dost vzdálená.
A jaké jiné možnosti máme?
Nabídka chemicky šetrnějších náhrad příliš široká není. První variantu představuje močovina (Aqua gelo) s podobným rozmrazovacím účinkem jako má chlorid sodný, ale bez negativních vlivů na přírodu. Ovšem vyšší pořizovací cena i fakt, že většinou vyvolá nechtěný růst vegetace na okolních pozemcích řadí tuto metodu k méně vyhledávaným.
Druhým prostředkem je octan vápenatý hořečnatý, který zastaví tvorbu silničního ledu až do teploty -27,5 °C. Avšak náklady na jeho výrobu jsou stejně jako v prvním případě v porovnání se solí výrazně vyšší, proto se používá jen ve specifických případech.
O něco širší spektrum nabízí oproti předchozím metodám takzvané zdrsňovací materiály. Silnice lze sypat pískem nebo štěrkem, jenž se používají i v případech, kdy již nepůsobí chemické ošetření solí (cca -10 °C). Jejich úkolem je snížit kluzkost povrchu. Ba, ani tato cesta není ideální. Nemění sice chemické složení vody ani půdy, ale může způsobovat zanášení kanalizací. Následný zpětný sběr je nákladný, a ne úplně účinný, což vede k další těžbě.
Zcela inovativní přístup přináší materiály bez soli a dalších chemických přísad vytvořené přímo ke zdrsnění zledovatělé plochy. Jedná se o posypy na bázi drceného keramického kameniva, které působí i do -15 °C, jsou lehké, zůstávají na povrchu i při změně teplot a na jaře je lze zamést a za rok použít znovu.
Odborníci se samozřejmě snaží najít i další méně škodlivé alternativy, přičemž testují odmrazovací koktejly ze slané vody a řepné šťávy či kapalný odpad z těžby plynu hydraulickým štěpením. Našli se i tací, kteří se nebáli vyzkoušet lák na okurky či směs odpadu z destilace vodky a rumu z brambor smíchaný s tradiční solankou …
Inu, cest, jakými se lidstvo může ubírat, je hned několik. Nezbývá než hledat kompromis mezi efektivitou, cenou a vlivem na životní prostředí.
Autor: Dagmar Lánská
