Parní lokomotivy. Železniční poklady, které nepřestanou udivovat

Parní lokomotivy představovaly v období od poloviny 19. století do poloviny 20. století nejdůležitější druh hnacího vozidla na železnici. Jejich vznik a vývoj umožnil, jak jinak než, vynález parního stroje zdokonalený Jamesem Wattem.

K průkopníkům v oboru konstruování parních vozů patřil například francouzský důstojník Nicolas Joseph Cugnot, který svoji variantu vozidla s parním pohonem sestrojil už v roce 1769.

Skutečně první parní lokomotiva pohybující se po kolejnicích pak spatřila světlo světa v roce 1804 a jejím autorem byl Richard Trevithick.

Ovšem nejvýznamnějším konstruktérem se stal George Stephenson, jenž se o stavbu parních lokomotiv zajímal již od roku 1814. Byl to právě jeho stroj „Locomotion“, který dal jméno budoucím parním krasavicím. Stephensonův stroj Rocket z roku 1829 dosahující rychlosti 32,5 kilometrů za hodinu potom udal směr vývoje lokomotiv.

V polovině 20. století zabezpečovaly lokomotivy přibližně devadesát procent veškeré železniční dopravy. Na světě jich tou dobou jezdilo asi čtvrt milionu.

Avšak svět se rychle měnil, vývoj šel směle kupředu, a tak parní lokomotivy ani přes veškeré snahy, úpravy a vylepšení nebyly schopny obstát v konkurenci novějších typů lokomotiv a to především pro:

Na našem území byla výroba parních lokomotiv ukončena roku 1958; z pravidelného provozu pak dopravci poslední exemplář vyřadili v roce 1980. Dnes se s nimi můžeme setkat zpravidla už jen příležitostně – v rámci nostalgiích jízd, výročí a významnějších akcí.

Pro zajímavost

Ve filmech bývá dost často vidět, jak strojvůdce topičovi otvírá a zavírá dvířka kotle přesně na vhození paliva. Děje se tak z důvodu úspory paliva. Při otevření dvířek na 4 vteřiny totiž činí ztráta tepla na jednu lopatu asi 3 %. V případě topení hnědým uhlím je ztráta zhruba dvojnásobná.

Četným problémům pak musely lokomotivní čety čelit hlavně během světových válek. Největší obavy měly hlavně z nočních jízd, zejména, když byl měsíc v úplňku. Za jasné měsíční noci byly z letadel dobře vidět lesknoucí se koleje i jedoucí vlak, který se stal terčem leteckým útoků. Ve dne posádka letadlo viděla, měla tedy šanci zastavit a utéct. Za noci se šance značně snížily. Měli strach z toho, že bude zasažen kotel. To by pak proud vařící vody nebo přehřáté páry vnikl do budky a smrt by byla hrozná. Nejhorší situace nastala, když střely prostřelily obě stěny kotle v místě topeniště. Prudký tlak přehřáté páry vnikl do topeniště a vyrazil přikládací dvířka. Do budky se dostala přehřátá pára, vařící voda a žhavé uhlí z topeniště.

Za druhé světové války bylo dokonce takzvaným kotlářů při nočním leteckém útoku přísně zakázáno otvírat dvířka kotle a přikládat, i když hrozilo, že dojde pára a vlak zůstal stát. Otevřená vrátka a záře vycházející z topeniště by totiž mohla navést útočící letadlo na lokomotivu.

A dvě otázky na závěr. Absolvovali jste letos nějakou nostalgickou jízdu? A která lokomotiva vedla vlak - Všudybylka, Kafemlejnek, Albatros, Papoušek, Matylda, Velký Bejček, Zelený Anton, Ušatá nebo jiná?

Autor: Dagmar Lánská