Pražsko - lánská koněspřežní dráha, klenot technické historie

Původně měla koněspřežná dráha provozovaná c. k. privátní Pražskou železniční společností, tedy sdružením pražských měšťanů a šlechticů, sloužit k dopravě dřeva z Křivoklátska, stavebního kamene, obilí a k zásobování Prahy kladenským černým uhlím. S osobní dopravou se původně tak nějak nepočítalo, ovšem to by nebyl člověk člověkem, aby to nějak nevykoumal a neulehčil si, co jen jde … Po pozdější rekonstrukci některých částí na běžně rozchodný parostrojní provoz, pak trať vytvořila základ pro českou severozápadní železniční síť.

O povolení ke stavbě požádali v roce 1825 hrabě Kašpar Šternberk a hrabě Eugen Vrbna. Řízení o koncesi trvalo dva roky a ihned po jejím získání v červenci 1827 se začalo s vyměřováním. Toho se ujal francouzský inženýr a paleontolog Joachim Barrande. Samotná stavba pak byla zahájena v květnu 1828.

První vozy projely po trati v úseku od výchozí stanice Bruska (nedaleko dnešní stanice Praha-Dejvice) do stanice Kladno-Vejhybka už za dva roky; a ještě téhož roku byla dráha prodloužena přes Stochov do Lán. Za další tři roky vedly koleje až do polesí Píně na Křivoklátsku.

Ačkoli stavba pokračovala vcelku rychle, po celou dobu ji komplikovala značná technická nezkušenost, která způsobila praskání kolejnic a pražců. Tím docházelo k navyšování nákladů a současně ke snižování provozuschopnosti tratě. Skutečné příjmy tedy ani zdaleka nedosahovaly předpokládané výše. Tuto nepřívětivou situaci navíc zhoršoval vandalismus, neoprávněné používání dráhy a rozkrádání materiálu. Provoz se stával prodělečným.

Svého maxima dosáhlo ztrátové hospodaření v roce 1833, kdy trať koněspřežné dráhy  nutně vyžadovala rekonstrukci a věřitelé se domáhali vyrovnání finančních závazků. Vzhledem k tomu, že se na dlužné částce odhadované na 150 000 zlatých nechtěla většina společníků podílet, byl majetek společnosti po neúspěšné dražbě v koncem roku 1834 odprodán. Společně s pozemky, stavbami a vagóny jej za 39 000 zlatých koupil akcionář a největší věřitel kníže Karel Egon II. z Fürstenbergu.

O dva roky později si od něj dráhu pronajal podnikatel Antonín Schimann. Ten koleje částečně zrekonstruoval a trať dovedl k Dolní pile na Brejli. Zdálo se, že se blýská na lepší časy, avšak dvacetiletou nájemní smlouvu Schimann vypověděl už po třech letech. Koněspřežku tedy od roku 1839 znovu provozoval sám kníže Karel Egon.

Téhož roku zbavil císař Ferdinand I. Dobrotivý knížete povinnosti vyplývající z císařského privilegia, a to pokračovat ve stavbě dráhy z Kladna přes křivoklátské lesy, Zbečno a Liblín až do Plzně, neboť se ukázalo, že původní plán není příliš reálný. Koleje tak skončily po dvaašedesáti kilometrech v lese u Brejle.  

Když kníže v roce 1846 obdržel povolení pro stavbu odbočné trati k buštěhradským dolům, požádal rovněž o souhlas přestavět koněspřežku na parní pohon s normálním rozchodem a jejím napojením na pražskou podmokelskou Státní dráhu. Zajímavý projet byl však kvůli revoluci roku 1848 odložen.

Koncesi na provoz pražsko-lánské koněspřežné dráhy získala následně Buštěhradská železniční společnost, která ji provozovala od listopadu 1855. Tehdy byl kníže donucen postavit trať do Kralup.

Na normální rozchod s parním provozem byla trať přestavěna v roce 1863 a o tři roky později prodloužena přes tunel ve Stromovce na nádraží Bubny. Avšak úsek ze Stochova do Píní zůstal koněspřežný až do roku 1873.

Koňské povozy z pražsko-lánské dráhy mizely postupně. Nejprve se tak stalo v úseku Dejvice – Výhybka v roce 1863 a poté v úseku Výhybka - Stochov roku 1869, kdy obě části přešly v provoz parní. Poslední úsek Stochov - Brejl  fungoval do roku 1873 a potom byla trať zrušena.

Po koněspřežce zůstalo už jen několik náspů, terénních zářezů, mostů či propustí, ale i původní nádraží v Lánech a nádražní stavení na Píních. Ty nejzajímavější a nejzachovalejší zbytky železničního spodku lze spatřit mezi Píněmi a Brejlem. Možná pozůstatky po klenotu technické historie zahlédnete při svém letním výletování …

Pro zajímavost:

Joachim Barrande při vyměřování koněspřežky objevil na rozhraní okresů Rokycany a Rakovník takzvaná Skryjská jezírka (bohaté naleziště zkamenělin), díky nimž se stal celosvětově známým vědcem.

Autor: Dagmar Lánská