Schwarzenberský plavební kanál

Právě spojením vltavského a dunajského přítoku došlo k propojení úmoří Severního a Černého moře. O takovémto propojení uvažoval už i Karel IV.  A dle některých pramenů dokonce započaly výkopové práce. Ovšem uskutečnit tak velký projekt se podařilo až o několik set let později jinému šlechtici, a to Janu Nepomukovi I. ze Schwarzenbergu.

Během své vlády provedl tento ekonomicky smýšlející kníže velké množství hospodářských reforem, mezi něž patří například výsadba nových kulturních plodin či cílené vysazování lesů.  Avšak jeho nejzásadnějším počinem bylo zahájení stavby plavebního kanálu za účelem dopravení dřeva z těžko přístupných šumavských lesů  v povodí Vltavy přes Dunaj až do císařského hlavního města Vídně.

Základní kámen průplavu položil Jan Nepomuk v roce 1789, dílo ale nedokončil. To se povedlo až jeho nástupci Josefovi II. ze Schwarzenbergu.

Přípravou a řízením výstavby kanálu pověřil Jan Nepomuk inženýra Josefa Rosenauera.  Inženýr a projektant Rosenauer se myšlenkou levné dopravy dřeva z těžkého terénu v povodí Vltavy až do Dunaje zabýval již patnáct let. Svůj návrh svahového plavebního kanálu předložil knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenbergu v roce 1774, schválen byl však až Janem Nepomukem.  

Stavební práce probíhaly ve dvou etapách. První část (známá také jako „starý kanál“) v úseku od potoka Zwettelbach k Jelenímu potoku o délce 39,9 kilometru byla dokončena v roce 1793. Rosenauer se totiž obával nedostatku vody z přítoků kanálu, a tak nechtěl pokračovat dále. O necelých třicet let později pokračovali v práci podle Rosenauerova projektu inženýři Falta a Kraus. „Nový kanál“ pokračující za tunelem na Jeleních Vrších až k bavorské hranici u potoka Světlá voda byl postaven mezi lety 1821–1822.

Celková délka kanálu činí 52 kilometrů, přičemž 44 kilometrů se nachází v povodí Vltavy. Nedaleko osady Jelení vede tunelem dlouhým necelých 400 metrů.

Kanál včetně okolí byl v průběhu let upravován v souvislosti s aktuální potřebou – dostavovaly se cesty k dopravě dřeva ze vzdálenějších míst, přiblížila se železnice či se upravila horní část kanálu, aby v něm bylo možné plavit kmeny; v neposlední řadě byl postaven takzvaný Želnavský smyk, jenž propojil plavební kanál s Vltavou.

Želnavský smyk svým způsobem prodloužil „životnost“ kanálu. Ten tak mohl plnit svoji funkci i po ukončení plavení dřeva do Vídně („vídeňská plavba“). Prodloužením železnice v několika místech a vybudováním překladiště v dolní části smyku bylo možné nakládat dříví na vagony a dále jej poměrně snadno dopravovat do Prahy, do Hamburku nebo do Bavorska.

Poslední dřevo bylo na české straně splaveno v roce 1962. Poté začal kanál chátrat. Mnohá místa byla zanesena nečistotami, splynula s okolím či byla zničena úplně.  

Po roce 1989 se prací na obnově ujali místní obyvatelé a lesníci, kteří při dvoustém výročí položení základního kamene založili „Bratrstvo Schwarzenberského plavebního kanálu“. Soukromou aktivitou začátkem 90. let minulého století došlo ke znovuobjevení úseku kanálu kolem potoka Ježová. Zásadnější renovační práce zahájily Lesy České republiky v roce 1995. O rok později se k nim připojili studenti z České zemědělské univerzity v Praze.

Do dnešní doby se podařilo zrekonstruovat 15 kilometrů vodní cesty, jež byly prohlášeny technickými památkami.

Kolem Schwarzenberského kanálu vede několik turistických i cyklistických tras. Místo snad zrozené k letnímu toulání krásnou šumavskou přírodou.

Autor: Dagmar Lánská