Umění na dráze aneb jak se měnil vzhled výpravních budov v čase (od přelomu 19. a 20. století do současnosti)

Přelom 19. a 20. století se nesl v duchu výstavby lokálních tratí. Budování tratí i v místech, kde by za normálních okolností neměly velké železniční společnosti zájem dráhu stavět, umožňovaly v letech 1880 – 1918 zákony i finanční garance.

Výpravní budovy na takzvaných lokálkách vznikaly v souladu s platnými normami pro místní dráhy. Součást menších nádraží tak tvořily dvoukřídlé budovy s jednou čekárnou, služební místností a služebním bytem; na větších železničních stanicích se potom stavěly objekty tříposchoďové, přičemž přízemí sloužilo potřebám cestujících a jako zázemí zaměstnanců včetně drážního provozu.

Na území bývalého Rakouska-Uherska měla všechna tato železniční stavení stejný vzhledem a do současnosti se jich zachovalo několik stovek.

V tomto období došlo také k výstavbě nových výpravních budov velkých železničních stanic. Ty dosavadní totiž přestaly vyhovovat. Zvětšil se prostor čekáren, chodby a jednopodlažní haly byly nahrazeny vzdušnými vestibuly, střídmost vystřídala honosnost a nádražní restaurace se staly samozřejmou součástí. Výpravní budova měla zkrátka vytvořit důstojnou vstupní bránu do města.

Většina staveb postavených v duchu romantismu, eklektického stylu (vytvořeného spojováním různých slohů) či secese slouží svému účelu dodnes, jako například Fantova budova na pražském hlavním nádraží.

V následujících letech 1918 – 1938, tedy v období první republiky, se z uměleckých směrů uplatnil především funkcionalismus, pro nějž jsou typické budovy jednoduchých tvarů postavené z nových materiálů, jako jsou šamotové cihly, železo nebo beton. Úplně první československá funkcionalistická výpravní budova stála v Poděbradech. K dalším představitelům tohoto období se pak řadí drážní stavba v České Třebové, Kolíně, Rokycanech, Jičíně či v Teplicích nad Bečvou. Tím nejvýraznějším reprezentantem, jenž výrazně ovlivnil i český poválečný vývoj, je výpravní budova hlavního nádraží v Hradci Králové.

Po druhé světové válce šlo převážně o obnovu budov poničených válkou. Nicméně, stavěly se i nové. Ačkoli v architektuře dominovala poválečná moderna inspirovaná funkcionalismem, v 70. a 80. letech byli architekti a stavitelé nuceni vycházet z možností tehdejšího průmyslu, a tak výsledný dojem nebyl vždy oku lichotivý. 

K zástupcům architektury z doby mezi roky 1945 – 1990 lze přiřadit výpravní budovu v Pardubicích, Klatovech, v Havířově či v Havlíčkově Brod nebo v Chebu, jež nyní prochází rekonstrukcí.

Poslední tři desetiletí patřila spíše rekonstrukcím než výstavbám nových budov. Nemalá část z nich se stále nachází v nevyhovujícím stavu. Některé jsou dokonce opuštěné, uzavřené a s nulovým zázemím pro cestující.

Přesto se čas od času podaří nějakou budovu zrekonstruovat či přímo zachránit, jako tomu bylo kupříkladu ve Vlašimi, České Skalici, Ústí nad Labem, Chotěboři, Jablonci nad Nisou, Slavonicích, Chocni, Telči nebo v Ostravě-Svinov.

V současné době se architektura nádražních budov přiklání k ekologickým a energeticky úsporným řešením. Výpravní budovy jsou také navrhovány s ohledem na bezbariérový přístup pro osoby se zdravotním postižením. Mezi zdařilé novostavby patří Studénka, Řečany n. L., Zábřeh na Moravě, Lysá nad Labem či Ostravice.

Už jste se tam byli podívat?

Autor: Dagmar Lánská