Vlak králů, král vlaků. Luxus, kde se netolerují džíny

Za nápadem cestovat po Evropě perfektně vybaveným vlakem stojí Georges Nagelmackers. Přidáním spacích a jídelních vozů k těm klasickým se belgický stavební inženýr a podnikatel nechal inspirovat ve Spojených státech amerických. Rozhodl vytvořit evropskou síť jakýchsi „hotelů na kolejích“.

Po svém návratu z USA založil podnikavý Belgičan začátkem sedmdesátých let 19. století několik firem. Patřila k nim též Compagnie Internationale des Wagons-Lits (CIWL), tedy Mezinárodní společnost lůžkových vozů provozující speciální vlaky - Orient Express.

Společnost zahrnovala několik železničních spojení západní Evropy a Balkánského poloostrova. Ovšem až tam Orient Express při své první cestě v roce 1883 nedojel. Jeho trasa se prodlužovala postupně.

Souprava složená výhradně z vozů první třídy, především z vozů salonních, jídelních a lůžkových vyjela poprvé 5. června 1883 z Paříže a zamířila do Vídně, jež se na dobu čtyř měsíců stala konečnou stanicí.

Později, konkrétně 4. října roku 1883, pokračoval vlak dále. Ale ani tehdy na zmíněný Balkán ještě dojet nemohl. Skončil totiž u břehů Dunaje, který mu zkřížil cestu v Rumunsku. S cestujícími se stevardi rozloučili v rumunském městě Giurgiu. Dál museli pokračovat trajektem, místními vlaky či lodí. Teprve o pět let později, když byly dokončeny nové mosty v Rumunsku a Turecku, vystoupili konečně pasažéři vlaku přímo v turecké metropoli.

Po dokončení alpského Simplonského tunelu spojujícího Švýcarsko a Itálii se do seznamu cílových zastávek přidal též Milán, Benátky či Terst. S koncem první světové války zavedly koleje tuto luxusní soupravu do Londýna, na Střední Východ i do dalších evropských měst.

Orient Express se tak stal označením pro síť špičkově vybavených vlaků křižujících evropský kontinent.

Ovšem, okázalý interiér podobající se nejmodernějšímu hotelu s nadstandardními službami personálu si nemohl dovolit jen tak někdo. Za poznáním nových koutů světa, za rodinou či příbuznými, na oficiální návštěvy nebo jen tak jím cestovali převážně bohatí a mocní lidé, panovníky nevyjímaje. A právě odtud pochází přezdívka Orient Expressu - „vlak králů, král vlaků“.

Jeho zlatou éru ukončila druhá světová válka.

K jisté obnově došlo zhruba v polovině sedmdesátých let 20. století. Nezávisle se o to zasloužili dva milovníci drážní historie - švýcarský podnikatel Albert Glatt a americký obchodník James Sherwood.

Švýcar nechal zrekonstruovat původní vozy a začal provozovat nostalgické vlaky pod značkou Orient Expressu. Američan potom nakupoval a rekonstruoval původní vozy s důrazem na zachování autenticity. V důsledku soudního sporu o obchodní značku Orient Expres musel Glatt v roce 2008 svoji činnost zastavit.

Atmosféru přelomu a první poloviny dvacátého století lze zažít i dnes. Nabídka výletů nostalgickými vlaky složenými z původních vozů je poměrně široká. Standardní trasa se současným názvem Venice Simplon Orient Express vede přes Budapešť a Bukurešť do Istanbulu. Jinou možnost představuje cesta z Benátek do Londýna v mnoha variantách, třeba i přes Prahu. Vlak se zpravidla skládá z 11 vagonů lůžkových, 2 služebních, 3 jídelních a 1 barového.

Osobní steward, šéfkuchař na palubě, sklenka likéru v barovém voze, snídaně přímo v kupé či oběd ve formě brunche, ale také večerní šaty a smoking... V džínách a tričku se Orient Expressem pravděpodobně nesvezete.

A víte, že Agatha Christie ve skutečnosti nenapsala knihu „Vražda v Orient Expressu“? Původně se její kniha jmenovala „Vražda ve voze do Calais“; tedy ve vlaku, jenž jezdil po shodné trase.

Autor: Dagmar Lánská