Vorařství. Další český zápis na seznamu UNESCO
Starobylá tradice spojená se stavbou a plavením vorů po řekách se na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO dostala letos v prosinci. Fenomén vorařství se tak stal osmým zástupcem České republiky na tomto soupisu nemateriálního odkazu.
Zápis na seznam UNESCO si vorařství, nebo jinak také voroplavba, jistě zaslouží. Počátky této tradice na území Česka totiž sahají až do středověku. K přepravě dřeva po vodním toku využívali tehdejší voraři především velké splavné řeky, k nimž patří určitě Vltava, Labe, Sázava, Berounka, Otava a dále potom Malše, Lužnice, Nežárka, Divoká i Tichá Orlice.
Pravděpodobně první doložená zmínka o voroplavbě pochází z roku 1316. Jedná se o takzvané privilegium Jana Lucemburského, jenž zpřesňovalo pravidla obchodu se dřevem na Vltavě. Vorařství velmi podporoval také Karel IV. Kromě toho, že uděloval privilegia plavcům – vorařům, svým nařízením v roce 1347 snížil a srovnal plavecká cla, nařídil stavbu jezů a určil minimální šířku propustí. Následným usplavněním Vltavy mohly vory plné dřeva pokračovat až do Německa, konkrétně do Hamburku. Pravidla pro voroplavbu pak ujednotil Petr Vok, když v roce 1590 vydal první řád.
Privilegia udělovaná vorařům způsobovala nepokoje mezi šlechtou a rytíři, kteří se dožadovali stejných práv. Postupně tak docházelo k zápisům o svobodu plavby, až byla koncem 18. století zavedena všeobecná svobodná voroplavba.
Celoroční splavování dřeva (nejen při jarním tání) umožňovaly v horních tocích řek uměle vybudované plavební kanály, jako Schwarzenberský kanál či Vchynicko-tetovský, plavební kanál na Kaplickém potoce nebo již zaniklý Flájský plavební kanál v Krušných horách. Patří sem rovněž Baťův kanál vybudovaný v 30. letech 20. století.
V těchto umělých kanálech se kmeny stromů posílaly zvlášť. Jednotlivé klády se poté svazovaly na „vazištích“ do vorů – od malých rozměrů až třeba po sedmimetrové.
Plavba vorařům trvala mnohdy i týdny. Po jejím dokončení se vraceli zpět pěšky, koňskými povozy, později na kolech, která si s sebou vezli. Za sezonu, to znamená od zámrazu do zámrazu, zvládli voraři až padesát celých cyklů, řečeno vorařskou hantýrkou „rázů“.
Největšího rozkvětu dosáhlo řemeslo vorařství v 19. století. Poté však začalo postupně upadat. Dřevo utlačovalo levnější uhlí, vory železnice. Definitivní konec přišel s regulací vodních toků a výstavbou přehrad, zejména stavbou Vltavské kaskády.
Řemeslné postupy potřebné pro stavbu voru, zajímavé znalosti a dovednosti plavců spojené s navigací po řece, osobitá kultura či ojedinělé zvyky. To je vorařství. Ačkoli už jako forma obchodní dopravy dřeva voroplavba dávno zanikla, tradice s ní svázaná žije dál.
Autor: Dagmar Lánská
