Vorařství. Další český zápis na seznamu UNESCO

Zápis na seznam UNESCO si vorařství, nebo jinak také voroplavba, jistě zaslouží. Počátky této tradice na území Česka totiž sahají až do středověku. K přepravě dřeva po vodním toku využívali tehdejší voraři především velké splavné řeky, k nimž patří určitě Vltava, Labe, Sázava, Berounka, Otava a dále potom Malše, Lužnice, Nežárka, Divoká i Tichá Orlice.

Pravděpodobně první doložená zmínka o voroplavbě pochází z roku 1316. Jedná se o takzvané privilegium Jana Lucemburského, jenž zpřesňovalo pravidla obchodu se dřevem na Vltavě. Vorařství velmi podporoval také Karel IV. Kromě toho, že uděloval privilegia plavcům – vorařům, svým nařízením v roce 1347 snížil a srovnal plavecká cla, nařídil stavbu jezů a určil minimální šířku propustí. Následným usplavněním Vltavy mohly vory plné dřeva pokračovat až do Německa, konkrétně do Hamburku. Pravidla pro voroplavbu pak ujednotil Petr Vok, když v roce 1590 vydal první řád.  

Privilegia udělovaná vorařům způsobovala nepokoje mezi šlechtou a rytíři, kteří se dožadovali stejných práv. Postupně tak docházelo k zápisům o svobodu plavby, až byla koncem 18. století zavedena všeobecná svobodná voroplavba.

Celoroční splavování dřeva (nejen při jarním tání) umožňovaly v horních tocích řek uměle vybudované plavební kanály, jako Schwarzenberský kanál či Vchynicko-tetovský, plavební kanál na Kaplickém potoce nebo již zaniklý Flájský plavební kanál v Krušných horách. Patří sem rovněž Baťův kanál vybudovaný v 30. letech 20. století.

V těchto umělých kanálech se kmeny stromů posílaly zvlášť. Jednotlivé klády se poté svazovaly na „vazištích“ do vorů – od malých rozměrů až třeba po sedmimetrové.

Plavba vorařům trvala mnohdy i týdny. Po jejím dokončení se vraceli zpět pěšky, koňskými povozy, později na kolech, která si s sebou vezli. Za sezonu, to znamená od zámrazu do zámrazu, zvládli voraři až padesát celých cyklů, řečeno vorařskou hantýrkou „rázů“.

Největšího rozkvětu dosáhlo řemeslo vorařství v 19. století. Poté však začalo postupně upadat. Dřevo utlačovalo levnější uhlí, vory železnice. Definitivní konec přišel s regulací vodních toků a výstavbou přehrad, zejména stavbou Vltavské kaskády.

Řemeslné postupy potřebné pro stavbu voru, zajímavé znalosti a dovednosti plavců spojené s navigací po řece, osobitá kultura či ojedinělé zvyky. To je vorařství. Ačkoli už jako forma obchodní dopravy dřeva voroplavba dávno zanikla, tradice s ní svázaná žije dál.  

Autor: Dagmar Lánská