Začala jsem závodit, abych lépe pochopila svého muže (II. díl)
Nejdříve usedla mladá paní Junková na sedalo spolujezdce automobilu svého muže; v září 1924 se už sama vozem Bugatti T30 postavila na startovní čáru vedle mužských rivalů jako plnohodnotný závodník. Svůj první závod na trati Lochotín – Třemošná vyhrála.
Rok 1925 byl velmi úspěšným pro oba manžele. Triumfovali téměř ve všech závodech. Elišce se dařilo i v dalším roce, tentokrát ve voze Bugatti T35, který jí přenechal její muž. Téhož roku, 14. srpna, absolvovala i svůj první zahraniční závod do švýcarského vrchu Klausenpass. V roce 1927 vyhrála třídu do dvoulitrů na Grand Prix Německa na Nürburgringu, celkově tam dojela čtvrtá.
Za svůj největší úspěch sama závodnice považovala závod Targa Florio na Sicílii, ačkoli její první zkušenost s nejtěžším závodem na světě v roce 1927 nebyla šťastná. Kvůli poruše auta musela odstoupit. O rok později již závod dokončila. Obdržela cenu za nejrychlejší druhé kolo i dámskou cenu, jinak skončila pátá.
Úspěšnou závodní kariéru ukončila Eliška Junková krátce po tom, co s manželem oslavili šesté výročí svatby a jeho výhru v oblíbeném závodě. Slzy radosti a štěstí vystřídaly ty opačné. Během závodu Velké ceny Německa na okruhu v Nürburgringu, 15. července 1928, Čeněk havaroval a utrpěl smrtelné zranění. Eliška už závodit nechtěla. Závodění pro ni ztratilo smysl a už neměla cíl. Už nemohla dělat radost svému manželovi.
Po skončení závodnické kariéry se jí podařilo uskutečnit dávný cestovatelský sen. Pomohl jí k tomu majitel slavné automobilky Ettore Bugatti tím, že jí poskytl nový vůz a vyslal ji jako ambasadorku své značky na reklamní cestu do Indie a na Cejlon. Trasa měřila více než 6 000 kilometrů.
Po návratu z cest zůstala Eliška spíše v „mužském“ světě. Mimo jiné spolupracovala s automobilovým klubem, pomáhala s přípravou brněnského Masarykova okruhu, pracovala pro firmu Baťa, v gumárenském odvětví a na ministerstvu chemického průmyslu.
Pro zajímavost, Eliška Junková je autorkou názvu pneumatik Barum (v rámci znárodňování gumárenského průmyslu se spojily značky Baťa, Rubena Náchod a Matador). Značka Barum tedy vznikla složením počátečních písmen těchto tří firem.
Celosvětově uznávaná žena neměla ve své domovině po Únoru 1948 na růžích ustláno. Objevovaly se snahy o zapomnění na její osobu a žádosti o vycestování jí byly trvalé zamítány. Změna nastala o dvacet let později. První cesta vedla na 50. ročník závodu Targa Florio.
Eliška však nežila pouze „veřejný“ život. Měnilo se též její soukromí. V roce 1940 adoptovala syna svého bratra Vojtěcha. Osiřelý pětiletý Vladimír přijal po adopci příjmení - Junek. O sedm let později se také znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal motoristický novinář Ladislav Khás.
V listopadu 1993 založila Nadační fond Elišky Junkové. Úkol fondu spočívá ve zpřístupnění a popularizaci bohaté historie československého motorismu i případná podpora vzniku Národního automobilového muzea.
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994. Její jméno nese několik spolků či akcí konaných na její počest.
In memoriam jí bylo uděleno státní vyznamenání České republiky: Medaile za zásluhy. Taktéž byla uvedena do Síně slávy Mezinárodní federace historických vozidel FIVA.
Největší úspěchy Elišky Junkové:
1. místo v závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště (roku 1926)
2. místo v závod do vrchu Klaussenpass (1926)
1. místo ve Velké ceně Německa na Nürburgringu v třídě do 2,0 l (1927)
1. místo v závodu Coupé des Dames (1927)
1. místo ve velké dámské ceně Montlhéry (1927)
5. místo v závodu Targa – Florio (1928)
„Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se můžeme vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné.“ Eliška Junková
Autor: Dagmar Lánská
